Náhradní rodinná péče - článek Brána
Náhradní rodinná péče
Před 14 lety jsme se rozhodli otevřít svoje srdce a domov
dítěti, které se nám nenarodilo. Do naší rodiny přišel vystrašený tichý tříletý
kluk, který neslyšel na jméno a v noci se uspával bušením hlavou do
polštáře. O pár let později běžel chodbou školy a volal: „Mami, mami, vypadl mi
první zub“. O dalších pár let později jsem seděla na absolventském koncertu a
poslouchala jeho houslové sólo. Mnohokrát jsem odpovídala na otázku, proč mají
děti vyrůstat v rodině a ne v dětských domovech. Možná právě proto.
Pro tyhle obyčejné chvíle, pohlazení, úsměvy, ale taky slzy nad úkolem, strach
když se večer zpozdí. Protože to byl Boží záměr. Aby každý měl svého člověka.
Ne tety, byť sebehodnější, které se střídají na směnách, ale mámu, tátu,
sourozence, babičky a dědy. Pěstounská péče někdy bolí a možná víc než jiné
rodičovství. Mnohokrát musíme zapřít sami sebe. Ale k tomu nás přece Bůh
povolává. Vzít Jeho kříž a následovat Ho. Do bolesti jiných, do nesení jejich
břemen. V případě pěstounské péče do bolesti dětí, často traumatizovaných
a zraněných. Ale také do života jejich biologické rodiny, která se za ta léta
nějak stala součástí té naší.
V českých ústavech vyrůstá více než 8 000 dětí,
které nemají svou rodinu. Řešením pro ně je osvojení (u dětí, které jsou tzv.
právně volné), na krátkou dobu přechodná pěstounská péče, nebo pěstounská péče
dlouhodobá. Pěstouni (na rozdíl od adoptivních rodičů - osvojitelů) se po
právní stránce nestávají rodiči dětí, ačkoliv o dítě pečují, o podstatných
záležitostech rozhodují biologičtí rodiče. Velmi často se děti také se svou
původní rodinou setkávají. Pěstounská péče je právně vždy časově omezená a
končí nejpozději zletilostí dítěte. Pěstoun je za svou péči státem honorován
formou finančních dávek a také dostává podporu a pomoc doprovázející
organizace. Je povinen se vzdělávat a musí se podrobit návštěvám sociálních
pracovníků. Smyslem těchto opatření je, aby se dětem dostávalo řádné péče a
pozornosti. Ve skutečnosti je ale dlouhodobý pěstoun prostě rodičem. Miluje
dítě, přijímá ho s jeho minulostí, povahou, trápením i radostmi, selhává,
trápí se, dovoluje dítěti milovat původní rodinu. A tenhle vztah zletilostí
nekončí. Pěstounské dítě je totiž naše. Jen si více než u biologických dětí
uvědomujeme, že nám nepatří. To ale naši lásku nijak neumenšuje.
Bůh nás přijal za své syny a dcery. Věřím, že nás povolává,
abychom i my přijímali za své syny a dcery děti, o které se jejich původní
rodina z různých důvodů nemůže nebo nechce starat. Vždyť na mnoha místech
nás Boží slovo povzbuzuje k péči o sirotky. Oproti biblickým dobám dnes
není tolik dětí, kterým rodiče zemřeli. Přesto však máme mnoho sociálních
sirotků a jejich trápení doléhá k Božímu srdci. Péče o ně je Bohu milá a
mám každodenní zkušenost, že nás v ní Bůh jako milující Otec nikdy nenechá
osamocené.